Wade Schuman  - Diatonic Harmonica, Guitar, Banjitar, Lead Vocals
Bill Barrett - Diatonic Harmonica, Chromatic Harmonica, Sheng, Vocals
Joseph Daley  - Tuba
Pamela Fleming - Trumpet, Flugelhorn
Steve Elson - Baritone Saxophone, Tenor Saxophone, Clarinet, Duduk, Flute
Richard Huntley - Drums, Percussion
Pete Smith  - Guitar
Michael Gomez  - Acoustic and Electric Guitars, Banjitar, Steel Guitar 

Hazmat Modine - two harmonicas - Stockholm Jazz Festival 2009 
Hazmat Modine - Bahamut 
Hazmat Modine - Yesterday Morning
Hazmat Modine - Something You Got
Hazmat Modine, ti, co vás zachrání, když se cítíte jako spráskaný pes a po ruce není láhev. Bizarní, surrealistické blues, které vám do hlavy vydlabe díru jako vrata od stodoly a vyžene z ní odvěký bluesový reflex: někde poblíž je deprese, smutek k zastřelení.
Po sedmi letech vylezli Hatmat Modine ze sklepení newyorského klubu Bleaker Street s celkem jasným cílem - dokázat, že blues má pořád potřebu výstřední vynalézavosti a kontaktu s publikem: „Nechceme, aby se pouze cítilo dobře. Je potřeba ho svést a uvést do pohybu. Jsme post-jugbandová kapela, žádné nostalgické retro“.
Pokusit se hazmatmodinské hudební „cosi“ pojmenovat, ale znamená vystavit se nebezpečí, že si tím ublížíte. Potíž je také v tom, že těm co Hazmat Modine ještě neslyšeli, jen těžko vysvětlíte, o čem to je a s těmi, co ano, se nikdy nedohodnete na tom, co vlastně hrají. Hazmat Modine vám rozvrkočí střevíce, až ze zbytku sil zařvete: jestli tohle není world music, pak to sem musel někdo pohodit z jiné planety. Nebo tak nějak. A nebo se v jednu kaluž slít z plátna malíře a vedoucího výtvarného oddělení newyorské Academy of Art Wade Schumana, o jehož obrazech se říká, že jsou méně o realitě víc o iluzi.
Hazmat Modine založil Wade Schuman. A mimochodem, znamená to zkratku „hazardous material“ doplněnou o značku klimatizačního fukaru.
Schuman expresivně (jak to jinak říct) hraje na foukací harmoniku, které sbírá, na kytary a peruánskou bambusovou flétnu zamponia. Zpívá chraptivým hlasem černého bluesmana od Mississippi najmutého ruským cirkusovým šramlem, kde ho nutí napodobovat Hurvínka. Miluje americkou muziku 20. a 30. let minulého století; newyorskou scénu, kam jezdili nahrávat kluci z Trinidadu calypso a z Havaje se sem stěhovali kytaristé, harmonikářské blues skřípalo jako písek pod botama, v latinských čtvrtích se schylovalo k rytmické revoluci, dixieland zněl na plné pecky, neworleánské kapely budily lidi ze sna, evropští Židé to kontrovali živočišným klezmerem a Cikáni jančili jako doma při tancovačkách. „Víte, že bez příměsi tanga by nikdy neznělo Handyho St.Louis Blues tak jak ho známe?“, říká Schuman.
V 30. letech ovšem nezamrzl. Vydal se dál do sixties, protože bez jamajského rocksteady a bílého rhytm´n´blues by to nebylo ono. Skoro všechno Schuman složil sám, něco si vypůjčil, zbytek našel na ulici, tak jak šel čas.
Hazmat Modine mají za „prostopášnou, nekonečně vášnivou oslavu života“ a když dojde na tu nešťastnou charakteristiku, vyleze z některých lidí následující: „Blues z bordelů New Orleansu, postaveného ovšem na břehu Černého moře, hned vedle čínského Macaa a obývaného Cikány“.
Tohle chce ovšem vysvětlit, takže k nástrojům: dvě chromatické a diatonické foukací harmoniky, strašidelné havajské, rezofonické, steel a elektrické kytary, susafón, tuba, trumpeta, vzácný, vlastně už zapomenutý kontrabasový saxofon, claviola, basová marimba, rumunský cimbál, sheng (unikátní čínská harmonika) a štěkot indických pouličních psů, načichlých prý morfiem.
A aby se v tom už nikdo nevyznal, přizval Schuman na debutovém albu Bahamut ke spolupráci své kamarády z Tuvi, jasně, hrdelní zpěváky Huun-Huur-Tu. Překvapuje vás to?
„Ať mě Bůh s Wilsonem Pickettem prominou, ale tahle muzika je.....soul. Má skutečnou, dýchající duši, způsobující, že se probudila kupa posranejch unavenejch hudebních žánrů, navzájem se objala a pustila do společného tance. Úplně poprvé a já je navíc podezřívám z toho, že spolu mají právě teď někde za rohem sex. Kéž by měly děti“, napsal americký novinář Larry Rapoport.
Schuman připomíná bordelmamá a opylujícího čmeláka. Globální mišmaš ho nezajímá, ani laciné multikulturní šoky – hledá autentičnost dávné spřízněnosti, neortodoxně se šťourá v minulosti a čerpá z ní přítomnost. Blues pro něho představují černí chicagští géniové, stejně tak jako Tom Waits s Ali Farka Tourem. Nejraději by si je nastěhoval do baráku – ještě s Taj Mahalem, Larry Adlerem, Leonem Redbonem, Desmondem Dekkerem a Taraf de Haidouks – a pustil se s nimi do jamování.
Vystačí si ale i s Hazmat Modine. Jste-li z branže, jména muzikantů vydají za vše – Randy Weinstein (druhý harmonikář, vycházející ale z chicagské větve) Joe Daley, Pam Fleming, Bob Jay, Steve Elson, Richard Huntley, Pete Smith, Michael Gomez – v opačném případě tady je seznam jejich dosavadních zaměstnavatelů, teda alespoň část, tolik místa není: Postwar Chicago Blues, Karrin Allyson, Sam Rivers, Carla Bley, Taj Mahal, Lionel Hampton, Gil Evans, Metropolitan Klezmer Band, David Bowie, Shuggie Otis, Eddie „Cleanhead“ Vinson, Phil Glass, Norah Jones, Juan Pablo Torres, Greta Gertler aj.
Na albu Bahamut hostovali další muzikanti z newyorské avantgardní scény, motající se okolo CBGB, The Living Room nebo The Knitting Factory - například Joshua Camp s Billem Barrettem - užívající si Schumanova sarkastického humoru: “Říkáte, že máte žízeň, že byste vypili moje slzy?“.

www.hazmatmodine.com