Lars Danielsson & Gregory Privat (Švédsko / Francie)
Lars Danielsson - kontrabas / Gregory Privat - piano
Lars Danielsson a Grégory Privat spojí severský šerosvit a jižanský temperament
Švédský kontrabasista a skladatel s citem pro líbezné melodie Lars Danielsson a martinický pianista Grégory Privat tvoří fascinující duo. Popírají totiž stereotypní představy o skandinávském versus karibském jazzu. Dokáží to i koncertem ve Velkém sále pražské Novoměstské radnice, který 21. července zpestří kulturní léto.
Ikonický švédský kontrabasista a violoncellista Lars Danielsson, známý spoluprací s legendami jako Charles Lloyd, John Scofield, Jack DeJohnette a Mike Stern, má čich na výtečné pianisty. A oni na něj. V začátcích kariéry v polovině 80. let na čas spojil svoji cestu například s krajanem Bobo Stensonem. Nešlo však jen o roli basisty - sidemana v kombu staršího, zkušenějšího a již dávno slavného pianisty. V roli leadera se pánové střídali. Do svých projektů později Danielsson zval virtuózní pianisty Leszka Możdżera, kterému také oplácel jako doprovazeč, včetně koncertu na festivalu Struny podzimu 2013, nebo Tigrana Hamasyana.
Když se Tigran více proslavil a začal soustředit na vlastní kariéru, poohlížel se Lars Danielsson po hráči, kterého by místo arménského pianisty přizval k pravidelnému hraní se svým projektem Liberetto i v duu. Brzy měl jasno:
„Grégory pokaždé vloží do hudby jakési kouzlo a ohromnou oduševnělost. Je skutečným umělcem. Jakmile jsem se do jeho hry zaposlouchal, uneslo mě to do jiného světa, odkud jsem se nechtěl vracet,“ prohlásil Lars Danielsson po poslechu alba Family Tree (2016) v podání Grégory Privat Trio. Nedlouho poté vyslal směrem k pianistovi nabídku spolupráce.
První společnou nahrávkou basisty a pianisty se stalo album Liberetto III (2017), na které logicky navázali letošním květnovým titulem Cloudland. Titulem velmi vydařeným, nutno dodat. Ačkoliv první lockdown přerušil práci nadnárodní sestavy doslova v nejlepším a posunul dokončení desky o rok, v hudbě žádný rušivý zlom neslyšíme.
Ačkoliv projekt Liberetto funguje většinou jako kvarteto s hosty, komornější provedení repertoáru v podání dua slibuje stejně mimořádný zážitek. Komunikace kontrabasu a piana působí delikátně. Dva mistři si totiž umějí jít vstříc a skutečně se potkávají. Danielsson měl vždy, jakoby navzdory klišé o „potemnělém“ severském jazzu, ohromný cit pro latinu či hudbu středomořskou. Stačí připomenout jeho projekty s Paolem Fresu. A Privat zase disponuje, vedle vrozeného karibského temperamentu, také přirozenou oduševnělostí a zadumaností, kterou bychom stereotypně přiřkli spíše „severským hráčům“.
„Veškeré prvky karibské hudby jsou přítomny v mé DNA, intuitivně a přirozeně nacházejí cestu do mojí hudby. Ale vždycky se snažím dostat ještě někam dál, objevovat každým dnem nové styly. Považuji za velké privilegium setkávání s muzikanty z různých kultur,“ vysvětluje Privat. Dál není třeba dumat o stereotypech a geografickém původu jednotlivých žánrů, stačí si užívat jejich harmonické propojení. Krásu melodií a ono neuchopitelné, škatulkám se vymykající jiskření mezi živelností a přemýšlivostí.
Lars Danielsson (*1958, Gothenburg, Švédsko) nepotřebuje dlouhé představování, dávno se zařadil k legendám skandinávské hudby. Upozornil na sebe už albem New Hands (1986), kde si sním vedle Bobo Stensona zahrál např. americký saxofonista David Liebman. Na kontě má více než dvě desítky profilových titulů, na kterých jeho skladatelské vize realizovaly hvězdy jako John Abercrombie, Eric Harland, Bugge Wesseltoft či Nils Petter Molvær.
Grégory Privat (*1984, Martinik) považuje za svoji hlavní muzikantskou inspiraci svého otce, pianistu jedné z nejznámějších martinických kapel Malavoi. Právě táta šestiletého Grégoryho povzbuzoval k prvním klavírním lekcím. Po letech klasické průpravy se v Grégorym probudila chuť psát vlastní kompozice a improvizovat, což ho logicky vedlo k jazzu. Do Francie jel sice nejprve studovat na inženýra, když ale okusil hraní v klubech v Toulouse, rozhodl se změnit svůj osud. Přestěhoval se do Paříže a na tamní scéně se brzy prosadil v kapelách Jackquese Schwarz-Barta, Stéphana Belmonda či Guillauma Perreta. Ceněný je už Privatův albový debut Ki Koté (2011), mezinárodní věhlas získal díky desce Tales Of Cyparis (2013).
https://www.youtube.com/watch?v=HA3bPOFdVDA
https://www.youtube.com/watch?v=SgX0mqOmbAw
Richard Bona & Alfredo Rodríguez Trio (Kamerun / Kuba / Spojené státy)
Richard Bona - baskytara, zpěv / Alfredo Rodríguez - piano, zpěv / Ludwig Afonso - bicí, perkuse
Richard Bona a Alfredo Rodríguez na mostě mezi Afrikou a Karibikem
Spolupráce kamerunského baskytaristy a zpěváka Richarda Bony s kubánským zpívajícím pianistou Alfredem Rodríguezem vychází z dávného společného dědictví a zároveň nabízí novou autorskou kvalitu. Trio osobitých hudebníků a skladatelů, doplněné bubeníkem Ludwigem Afonsem, vystoupí 3. srpna 2021 v pražském divadle ABC.
Latinskoamerická, a zvláště afrokubánská hudba fascinuje Richarda Bonu už léta. Vlastně odmalička: „Musím ale připomenout, že kubánská muzika se stala v Kamerunu a dalších afrických zemích tak populární proto, že její rytmy pocházejí z Afriky. Proto nám Afričanům připadá důvěrně známá. Jde vlastě o takovou zvukovou smyčku, která spojuje kontinenty,“ upozornil před časem v souvislosti se svým projektem Mandekan Cubano.
Už dlouho předtím, než sestavil zmíněnou afrokubánskou kapelu, ovšem hostovali na Bonových albech hudebníci z latinskoamerické oblasti. Nová není ani Bonova spolupráce s Alfredem Rodríguzem. Dva talenty seznámil legendární producent Quincy Jones v zákulisí festivalu v Montreux. Bona později hostoval i na pianistově ceněném albu Tocororo (2016).
Bonu s Rodríguezem ostatně nadšeně přivítalo i naše publikum v březnu 2020. Tentokrát ovšem basista a pianista dorazí s jiným bubeníkem a perkusistou, Ludwigem Afonsem.
Životopis Richarda Bony (*1967, Minta, Kamerun) by vydal na román. Známé je vyprávění, jak si coby vesnický kluk z chudé rodiny sám vyráběl hudební nástroje. Včetně kytary ze staré nádrže od motocyklu a brzdového lanka místo strun. Nebo o tom, jak teprve třináctiletému Richardovi, už běžně muzicírujícímu „k poslechu a tanci“, francouzský majitel jazzového klubu v Douale poprvé pustil desku Jaca Pastoria. Chlapec prakticky obratem přetavil inspiraci k obrazu svému.
Když bylo Bonovi dvaadvacet, emigroval přes Německo do Francie, kde ho vzal do kapely nejslavnější malijský zpěvák Salif Keita. V osmadvaceti se Bona přesunul do New Yorku. Brzy si vybudoval reputaci a coby sidemana ho začali zvát skutečné osobnosti Joe Zawinul, Harry Belafonte, Mike Stern, Randy Brecker, Bobby McFerrin, Branford Marsalis nebo George Benson. Jako kapelník se Bona emancipoval díky úspěšné albové prvotině Scenes From My Life (1999).
Alfredo Rodríguez (*1985, Havana, Kuba) je nejen o generaci mladší, ale prožíval i odlišný osud. Tedy do doby, než se musel prosadit v cizím prostředí. Narodil se v rodině populárního zpěváka Alfreda „Alfredita“ Rodrígueze a cestu k hudebnímu vzdělání měl snadnou. Od sedmi získával klasickou průpravu, dodnes rád interpretuje Bacha nebo Chopina. Ovšem když mu bylo 13, dostal od strýce CD Keithe Jarretta, konkrétně The Köln Concert: „Tohle album definitivně změnilo můj život. V kubánské tradiční muzice sice funguje značná míra improvizace, ale předtím jsem netušil, že mohu prostě sednout za piano a hrát, co mi přijde na mysl,“ svěřil se.
Od 14 let hrál Alfredo v kapele svého otce, mezinárodní věhlas ovšem získal až později a zcela bez protekce. „Studenty kubánských vyšších hudebních škol tehdy vyzvala komise festivalu v Montreux, ať se přihlásí do soutěže. Poslal jsem tedy svoji muziku do Švýcarska – a vybrali mě!“ Psal se rok 2006 a během první cesty do Montreux poznal Alfredo i svého mentora, Quincyho Jonese. Následovala dobrodružná emigrace do USA přes mexickou hranici, která mladíkovi zavřela cestu zpět domů na Kubu. Ale také umožnila vydání série úspěšných profilových alb, na kterých hostují Esperanza Spalding či Ibrahim Maalouf.
Ludwig Afonso (*1978, Havana, Kuba) po emigraci do USA absolvoval Frost School Of Music v rámci University Of Miami. Od roku 2002 působí na newyorské scéně. Jako sideman hrál s Joshuou Redmanem, Chrisem Potterem nebo Gonzalem Rubalcabou. V životopise se může chlubit několika nominacemi na Grammy, například za alba Impromptu s The Rodriguez Brothers, Wrapped In A Dream od fusion kapely Spyro Gyra nebo Second Chance kolumbijského pianisty Hectora Martignona.
https://www.youtube.com/watch?v=DAvL2g6zqwE
**********
17.08.2021 19:30 | Novoměstská radnice, Velký sál
Nils Petter Molvær (Norsko)
Nils Petter Molvær - trubka, elektronika
Nils Petter Molvær, norský trumpetista, skladatel a producent, kombinuje různé hudební styly - jazz, ambient, house, elektroniku a break beaty i prvky z hip hopu, rocku a pop music - a bez námahy je přetváří do jedinečných a dramatických podob zvukové scény hluboké intenzity.
Jeho pozoruhodná lehkost v ovládání často nekonvenčního popu, rocku, funku a moderního jazzu obrátila jeho pozornost jak k akustické tak k elektronické hudbě. Díky této chameleonské schopnosti se brzy stal velice vyhledávaným hudebníkem v Oslu, což nakonec vedlo k jeho pestrému a rozmanitému životu v roli sidemana. Během svého působení v uznávaném jazzovém kombu Masqualero byl NPM představen Manfredu Eicherovi, který ho přivítal do svého prestižního a oceňovaného seznamu. Vedle tří alb skupiny Masqualero u ECM nahrál mnoho dalších jak u ECM, tak dalších labelů s umělci jako Robyn Schulkowsky, Marilyn Mazur, Oslo 13 Jona Balkeho a Sidsel Endresen a mnoho dalších. NPM však chtěl něco víc, jak po stránce kompoziční, tak technické.
Trubku, která ví, jak zobrazit polární ledovce i žhavý pouštní písek, která dokáže ztvárnit nápor davu stejně jako naprosté osamění, která zabloudí, ale vždy najde cestu zpět. NPM má svůj vlastní velmi individuální sound, ovlivněný jak poezií skandinávské přírody tak i elektronickou kalkulací a v neposlední řadě kolegy jako Miles Davis a Jon Hassell. Ale víc než cokoliv jiného je Molvaer sám sebou. Při poslechu zapomenete, že jeho nástrojem je trubka.
Poprvé navštívil prahu před 30 lety jako člen kultovní skupiny Masqualero (A. Andersen, N.P. Molvær, T. Brundborg, Jon Christensen)
